Osada Řítov v historických pramenech

Zaniklá středověká osada Řítov v historických
pramenech

V současnosti známé výsledky archeologického průzkumu nejbližšího okolí města Uničova přinášejí
poznatky o existenci několika zaniklých středověkých lidských sídel, jejichž
názvy jsou v převážné většině neznámé. Jedinou pojmenovanou osadou z hospodářského
zázemí města Uničova se stala malá vesnice, která se nacházela jižně od města v blízkosti
rozhraní tří katastrálních území (obcí Dětřichov, Pňovice a Želechovice), asi
200 - 250 m severovýchodně od soutoku potoka Lukavice s řekou Oskavou - středověký
Řítov.

Na počátku 16. stol. dokládají opuštěnou ves zatopenou rozsáhlým Řítovským rybníkem jednak
prameny hmotné v podobě fragmentů keramických střepů, jednak písemné
v podobě zápisů v prvním svazku olomoucké řady Moravských zemských desek
z 14. a 15. století, a jednak prameny ústní v podobě vyprávění
starousedlíků.

Ačkoliv se toto nepatrné sídliště průzkumu známých uničovských archeologů K.
Schirmeisenovi, M. Manethové a V. Reimerovi, kteří se velkým dílem zasloužili o
první souborný pohled do pravěku Uničovska, nedočkalo, přesto mezi archeology
neupadlo v zapomnění. Povrchovým průzkumem soustředěným do míst možné
lokalizace Řítova se od jara 2013 do podzimu 2016 zabýval mladý a nadějný archeolog
Jakub Novák, který v rovinaté krajině katastrálního území Želechovice u
Uničova mezi polními tratěmi s pomístními názvy "Krtiny" a "Hroudí"
nasbíral keramický materiál v různém stupni fragmentárnosti. Jeho
zpracování odpovědělo na hlavní sledovanou otázku týkající se datace 60 kusů zde
nalezených střepů. Do první i druhé poloviny 13. století Novák zařadil zlomky
keramiky hradištních tradic, které se vyznačují nejen příměsí tuhy
v těstě, ale současně typickou výzdobou rýhami a vlnicemi. Místy je
zastupují i šikmé vrypy objevující se jak na těle, tak i na horních částech
okrajů nádob. Střepy z hrnce, mísy a zásobnice společně s obrušovanými
fragmenty ze spodku, výdutí, okrajů či podhrdlí nádob (někdy zdobených)
dosvědčují náležitost těchto keramických výrobků do místního olomouckého
okruhu. Existenci lidské činnosti v Řítově v závěru 13. stol. a na
přelomu 13. a 14. stol. potom dokládá objev další skupiny tentokrát krupičkové červeně
malované keramiky označované jako kolonizační. Patří k ní pět nezdobených
okrajů z poklice, stejný počet nezdobených spodků nádob, nezdobené ucho a
poskrovnu zdobených vývalků. Tím však výčet nálezů nekončí, neboť na přítomnost
lidí v Řítově ještě na přelomu 14. a 15. stol., ba dokonce až do začátku 15.
stol., poukazuje sebraný zlomek klasické loštické keramiky. Na základě těchto hmotných
pramenů je tak Řítovu přisuzována existence cca mezi léty 1200 - 1500.  

Písemné prameny, díky kterým aktéři dějin vystupují z anonymity, označují osadu
jednak českými názvy Vřítov (1464-1498), Řítov nebo Rzytow (1481-1482), jednak
latinskými názvy Wrzitow (1368 a 1420), Krotendorf nebo Brzytow (1368-1398), Wrzitow
prope Uniczow (1420), Rzitow (1464), a jednak německým Krotendorf. Vůbec první
písemná zmínka o vsi pochází z r. 1368 - letos od tohoto okamžiku uplynulo
650 let. Tehdy Pavlík ze Sovince ponechává do zemských desek provést záznam o přenechání vesnice své manželce
Kláře z Otaslavic. Po její brzké smrti pojal Pavlík ze Sovince za svoji
choť Kateřinu, které přenechává Řítov v roce 1398 v předtuše konce
své pozemské cesty: "Pawlico de Evlnburg
vxori sue Clare condescendo... et Wrzitow seu Krotendorf...". Rodinné neshody o
pozůstalost však mezi dědici vyvolaly spor, který byl projednáván v r.
1399 zemským soudem. Dalším záznamem připomínajícím vesnici je majetkový převod
uskutečněný Janem (II.) ze Sovince své manželce Markétě v r. 1412 a poslední zmínka
připadá až na r. 1498, kdy Jiří (I.) Pňovský ze Sovince převedl všechna svá
práva, která měl k Řítovu, na svého bratra Jana (III.) Pňovského ze
Sovince. Olomoucké zemské desky tak osadu evidují po 130 let, a to téměř až do
jejího zániku, který nastal v prvním desetiletí 16. stol. Jiných písemných
pramenů se nám o Řítovu prozatím nedostává. 

Až o čtyři sta let později připomíná zaniklou osadu želechovický učitel Josef Loutocký, mezi
jehož záliby patřila nejen tvorba map z Uničovska, ale i bádání po historii
obcí, v nichž působil. Loutocký nejenže ve svých ručně psaných pamětech
zmínil existenci Řítova, o němž získal povědomí z vyprávění pamětníků, ale
též správně popsal a do své mapy zakreslil i jeho lokalizaci. Společně se
současným pňovickým kronikářem Davidem Křížanem se nemýlili, když Řítov
zasadili do podmáčené a bažinaté krajiny, která byla často zaplavována vodou
z řeky Oskavy - konec konců dodnes je místo jejího výskytu
v záplavových oblastech vodotečí Oskavy, Lukavice a Benkovského potoka. K představám
o podobě krajinného rázu v okolí vesnice nám též napovídá i Ladislav
Hosák, český historik a vysokoškolský pedagog v prvním díle své publikace Místní jména na Moravě a ve Slezsku,
v němž se přiklání při dovozování vzniku jména Řítov k německému
kořenu vert (vrtět) a Krotendorf (žabí ves, německý překlad slova Kröte je ropucha).

Zánik žabí vesnice spojuje Viktor Pinkava,
rodák z Litovle, historik a český katolický kněz s válečnými útrapami
probíhajícími během války mezi Jiřím z Poděbrad a Matyášem Uherským.
Archeolog Prof. Vladimír Nekuda se spíše přiklání k myšlence nuceného
opuštění Řítova  jeho obyvatelstvem a vylidnění
osady přitom datuje přibližně k roku 1510, kdy došlo k plánovanému
zatopení krajiny, v níž byla osada situována, a to velikým Řítovským rybníkem
vybudovaným Heraltem Pňovským ze Sovince. Jelikož Česko-uherské války skončily
20 let před poslední písemnou zmínkou o Řítovu, a jelikož i keramické nálezy
střepů vypovídají o existenci osady ještě kol. r. 1500, jeví se příznačnější
Nekudův závěr o zániku vsi.

Ústní prameny o historii Uničovska, které mohou být starší, nežli ty psané, shromažďoval již
zmíněný učitel Jos. Loutocký a před ním ještě želechovičtí kronikáři, kteří zapsali
ústní svědectví starých pamětníků, jež o zaniklé osadě ještě na přelomu 19. a 20. stol. věděli.
Vypovídali, že to byla osada chudá, prostá a bezvýznamná, celá dřevěná. S posměchem
hovořili o jejím jménu. Přisvědčili jí též zánik zatopením rybníkem, ba dokonce
se domnívali, a to mylně, že Želechovice jsou jakousi nástupkyní Řítova. Avšak
jejich tvrzení, že ji vystavěli údajně řítovští jako náhradu za jejich rybničními
vodami zaplavenou ves, nekoresponduje s hmotnými a písemnými prameny,
které jsou nám o Želechovicích v současnosti známé.

Hmotné, písemné a ústní prameny dokládající existenci Řítova, kterými se největším
dílem zabývali archeolog J. Novák, pňovický kronikář D. Křížan a želechovický
učitel Jos. Loutocký souhrnně přináší zajímavé zdroje informací o zaniklém
Řítovu, které se vzájemně doplňují a vytváří sice skromný, ale významný pohled
na dobu trvání příměstských vsí v okolí moravského královského města.

Ing. Antonín Hampl,

správce Vesnického muzea Želechovice

(zdroje k dispozici u autora)